Sluníčkové knížky: jak je snáším já?

Rozhodně se tímto článkem nechci nikoho dotknout. A už vůbec nechci nikoho rozladit nebo rozčílit. Jenže, věc se má tak, že já veškeré knihy, zabývající se prvoplánově zvedáním sebelítostivé depresivní nálady, nemůžu vystát a nemám ráda.
Myslím si totiž, že pokud se někdo v takové náladě ocitne, tak přeci jako blázen nepoletí do nejbližšího knihkupectví a nebude tam rabovat v regálech takové knihy. A pokud budu předpokládat, že už jí doma má, nedovedu si představit a možná tím někomu křivdím, že si k ní usedne s začne si zvedat náladu a smát se a veselit nad podobnými tituly. Tím samozřejmě nenarážím na to, že by se neměly podobné tituly vydávat, to vůbec ne (ony jsou to ve své podstatě velmi roztomilé knihy a knížečky), ale člověk by je měl mít s něčím spojené.
Je asi pravdou, že podobné tituly potěší spíše romantické duše, ale snad ani tyto dušinky nepotěší knížtička plná citátů, které autor kdo ví kde vytáhl a dohromady všechny jsou o všem a o ničem.

Dám milost těmto titulům pouze pokud jsou darem, a to darem dobře myšleným. Pak, souhlasím, že mohou pozvedávat na duchu, zlepšovat náladu a odstraňovat sebelítost, už jen tím, že si vzpomenete na toho, kdo vám ji dal a uvědomíte si, že nejste na světě sami (ale máte skvělé přátele, rodinu nebo i jen známé). Uvedu příklad publikace, která by mě potěšila, jako dárek a pak také publikace, kterou by ani fakt, že je darovaná, nemohl zachránit v mých očích.

Případné potěšení (tedy to, co bych vzala na milost):

(A víte proč? Protože je to takové milé, Honza Volf to vydává sám na vlastní náklady, a je to psané ručně a je vidět, že si s tím dal i práci a opravdu chtěl hodně lidí potěšit.)

Případné NEpotěšení:

(A víte proč ne? Protože to je knížtička, která je neosobní a připadá mi jako něco, po čem sáhne člověk, co si vámi není jistý. Pořádně vás nezná a myslí si, že vás uchlácholí několika citáty. Pozor, pozor, já citáty zbožňuju, ale né v podobných publikacích!)

A jak jste na tom vy se sluníčkovými publikacemi? Těší vás? Nebo je, stejně jako já, raději obcházíte v knihkupectvích obloukem?

TZU

Beigbeder - Povídky psané pod vlivem extáze

Zašla jsem zase po dlouhé pauze do knihovny. Dlouhá pauza byla ze dvou důvodů, doma mám tuny knížek, které musím přečíst a nebyla jsem v ČR celý minulý školní rok, tak to moc nemělo smysl, platit si členství.

A možná to znáte, možná ne, ale místo vybraných třech knih (které jsem si poctivě vyhledala na internetu, že tam vážně jsou) jsem si domů přitáhla knih rovných deset. A mezi nimi byla i tato:

 

A teď, jak se mi líbila a proč jsem si jí vypůjčila? :) Šla jsem kolem regálů, kde jsou dané knižní lákačky. a zaujala mě obálka a když jsem se mrkla blíž, zaujalo mě to ještě víc. Pořádné psychedelické povídky, to je něco, co jsem asi potřebovala, protože se mi knížka líbila. Nejlepší povídka, která mě dostala, se jmenuje "Nejhnusnější povídka knížky" a něco na ní je.

Na autorovi je rozhodně vidět, že to opravdu psal pod vlivem extáze. Občas nedává smysl, občas je těžší to číst, ale pak jsou pěkné, syrové pasáže. Někdy je i hodně naturalistický a docela souhlasím s jedním hodnocením na Goodreads, kdy tam někdo psal, že je to jeho první francouzská četba a má z ní velmi širokou slovní zásobu v sexuální oblasti. :D Já to sice ve francouzštině nečetla, ale i česky byla tato oblast vydatná.

Beigbeder propere snad úplně všechno, vyšší vrstvy společnosti, princeznu Dianu, naivní lásky a i ty méně naivní.

 

Pokud si někdo chcete přečíst krátké, občas neucelené příběhy bez konce, za to zajímavé a rozhodně poučné, vydejte se pro ni. Za sebe doporučuji, vícekrát se to ale číst nechystám.

 

 

Mé hodnocení: 7/10

 

 

TZU

Co je již dlouho rozečteno a ne a ne dočíst?

Začnu malým povzdechem, prokrastinace flákání je hrůza. Ovšem, kdyby nebyla škola, nebyla bych ani já, protože ač to bude znít řádně ujetě, já mám školu ráda a nevím, co si bez ní za pár těch let, kdy jí možná budu muset nadobro opustit, počnu. A kdyby nebyla práce do školy, nebyl by ani tento článek (a kruhy pod očima). Ale stop sebelítosti a jde se na věc.

Ráda vám ukážu knihy, se kterými bojuji jak se dá, ale asi je snad nikdy nedočtu. Někdy je na to vážně potřeba čas (se jim věnovat a sedět u nich se slovníkem...na to fakt teď nemám nervy) a někdy je prostě stále předbíhají jejich o i o větší fous (pro mě) zajímavější kolegyně.

1. Unter der Rose

 Kniha, kterou jsem shodou okolností dostala zdarma ke zrecenzování a vážně se stydím, že jsem to ještě neprovedla. Pravda, není žádný časový limit, za který byste knihu měli stihnout přečíst a napsat, co si o ní myslíte, ale řekněte sami, rok už je docela dlouhá doba, že?

A jak jsem se k ní dostala? Jistě mnoho z vás zná Goodreads a jistě mnoho z vás ví, že se tam dají i "vyhrávat" knihy. Tedy, že vám je autor pošle a vy o nich něco napíšete. Já tuto možnost objevila před rokem a plna nadšení (tou dobou jsem byla ve Vídni) jsem se přihlašovala na všechny giveaways, které mi to povolilo. Osud tomu chtěl, abych místo anglické knížky (kterou přelouskám za stejný čas jako českou a většinou si i užívám, že to ten překladatel nezmrvil nezkazil) dostala německou. A já jsem na tom s němčinou né úplně slavně. A tak mi chudinka už rok sedí v knihovničce a smutně na mě kouká a vrhá na mě vyčítavé pohledy, kdykoliv jdu kolem. Ale já jí jednou pokořím!

2. Game of Thrones

 Jsem asi za hrozného barbara mezi knižními blogery a bloggerkami (mám dilema, jestli jedno "gé" a nebo dvě, tak mě když tak omluvte), ale já se tím vážně nemohu prokousat. Nepřijde mi to tak úžasné, jak se ze všech stran na mě valí. Přijde mi to zbytečně popisné, zbytečně se snažící o velké epično, zbytečně moc postav a zbytečně nudné. Ne, vážně, já tu knížku mám ráda (hezky voní, jako skoro všechny), dostala jsem jí od mé sestřičky (ano, ano, od Cley, tipujete správně) a ráda bych jí dočetla, ale není pro mě zajímavá. A je anglicky, což je paráda. Ale je to pro mě spíš taková řehole. Jako kdybyste věděli, že máte rozdělanou práci, ke které když si sednete, budete po chvilce odcházet unavení a uondaní. Tímto se omlouvám všem, které jsem svým výčtem negativních a ještě negativnějších názorů na GoT urazila. Dala jsem si za cíl, že to přečtu a že se překlenu přes tu nudnou fázi, prý se to dá, začátek je prý nudný. Jenže je tam hodně prý a to já si zatím budu číst knížky, které na mě svou zajímavostí přímo křičí. A to jsem prosím milovnicí fantasy! Co se mnou proboha je?!

3. Nekonečná série Mortal Instruments (Nástroje smrti)

 První díl této série jsem četla v češtině a líbil se mi. Fantasy svět (jak já ho mám ráda) zase trochu jinak pojatý. Bylo to zajímavé a dokonce se to i zajímavě rýsovalo dál. Tak jsem koukala na webové stránky knihovny, kde druhý díl byl právě čerstvě a byl beznadějně rozpůjčovaný. A tak co by ne, kamarádka si dopředu druhý a třetí díl koupila (v angličtině), a tak jsem si je půjčila. A teď to přichází, druhý díl jsem dočetla, nenadšená, neuchvátilo mě to, ale dočetla jsem to za celkem krátkou chvíli. Třetí díl už byl horší, u toho jsem téměř trpěla, ale také jsem ho dočetla, sice asi po dvou měsících, ale nakonec jsem si gratulovala, že jsem statečná a úžasná a skvělá a že se jen tak nevzdávám. Jenže, pak přišlo dilema, dostala jsem se ke čtvrtému a pátému dílu (u toho teď trpím, abych vám nastínila vývoj událostí) a začalo rozhodování, jestli nechat sérii rozečtenou a už se k ní nikdy nevracet pokračovat, až si odpočinu od stylu psaní, hlavních postav a celého fantasy světa, a nebo pokračovat dál. A tady přichází ta asi obrovská chyba. Nepřestala jsem. A čtu dál. Stále! I když teď Clary nemůžu vystát a Jace mi přijde tak moc dokonalý, že v mých očích se začal podobat umělohmotnému Kenovi! Ale protože nemám ráda nedočtené knihy (a jednu jedinou jsem v životě nedočetla, o tom asi někdy příště), srdnatě pokračuji dál. Jestli až někdy dočtu ten pátý díl, tak si rozmyslím, jestli mi to za tu nudu a ty nervy stojí, dočíst celou sérii, ale znáte to, pak už jen jeden jediný díl... Asi jsem vážně blázen?!

A co nemůžete dočíst vy? Dočítáte vždycky všechno?

TZU

Horalka aneb trocha klasiky neuškodí

Když jsem pátrala po různých knihách, které bych si mohla koupit, jelikož jich není nikdy dost (možná to znáte, obzvláště, když je na ně nějaká sleva), padla mi do oka Horalka, v Levných knihách ji mají/měli dokonce za úplně směšnou cenu kolem třiceti korun (což je až skoro hřích!).

Nevím, jestli příběh znáte nebo ne, ale byl už několikrát zfilmovaný a obecně patří ke klasice, která se objevuje i v povinné školní literatuře. Za mě je to něco, co byste určitě neměli vynechat. Dobře, jsem trochu jiná kategorie a vyžívám se v knížkách s tématikou/pozadím 2. světové války, ale toto je takové opravdové, místy až syrové.
Zpočátku se mi děj zdál lehce uspěchaný, takové to, když si říkáte, že to snad musí být za chvilku konec, pokud autor nasadil takové tempo. Tak po čtvrtině knihy se to ale uvolní a dál se to čte úplně samo.
Abych vás trochu uvedla do děje, na celý ten hořký příběh se díváme očima Cesiry, která se před koncem války v Itálii rozhodne z Říma odejít do hor, zpět do vesničky, kde se narodila a vezme s sebou svou téměř dospělou dceru. Samozřejmě to není tak jednoduché a nejen cestou tam se jim přihodí nejedna útrapa. Můžeme sledovat, jak se mění její náhled na svět, jak postupně zjišťuje, že na válce se nedá zbohatnout, pokud člověk nechce krást a nebo se snížit k ještě horším praktikám. Jak válka ubližuje a dělá z lidí chamtivce a odhaluje v nich to špatné. A také vidíme válku znamenající zmar, okamžiky radosti následované zklamáním a hlavně, jak se naděje v něco lepšího mění v rozčarování z toho, že válka nic lepšího nepřinese.
Charakterové změny postav jsou popsány s lehkostí autorovi vlastní, stejně jako jeho vylíčení, jak na lidské povahy působí okolí a jak lze ze dne na den změnit náturu prostého člověka.
Kniha na mě rozhodně hluboce zapůsobila a doporučuji všem, kteří rádi sledují charakterový vývoj postav a rádi se nad knihou zamyslí. Plánuji si ji přečíst za několik let ještě jednou, třeba mě osloví opět nějak jinak.

Mé hodnocení: 9/10

TZU

Rohy aneb když moc pijete...

Ale takhle to vážně začíná! Ig Perrish se probudí po flámu, rok po násilné smrti své přítelkyně, a na hlavě mu raší rohy. No a díky nim se mu dostane možnost zjistit, kdo zavraždil jeho milovanou (všichni si myslí, že o byl on) a pomstít se. K obsahu vám vlastně řeknu jen tohle, protože si myslím, že by nebylo fér prozrazovat víc.
Kniha se mi líbila, sice jsem původně čekala něco jiného (trochu větší komedii), ale nakonec i tak jsem to dost ocenila. Je fakt, že je dost vidět vliv autorova otce, je to Stephen King.
Co mě trošku rozhodilo byl styl psaní. Chvilku vypráví jednu část příběhu a  pak najednou přeskočí ve vyprávění do času o několik let dříve, což pro někoho může být šok (třeba pro mě).
Na co se ale opravdu těším je filmové zpracování. Hlavní roli zahraje Daniel Radcliffe, což ve chvíli, když čtete v knize narážky na Harryho Pottera začnete se smát nahlas v tramvaji a jste za cvoka (jak jinak se mnou, že?)
Na rovinu říkám, že je to horor, místy mi opravdu bylo špatně, ale protože jsem byla odhodlaná dočíst to, zvládla jsem to. Sama doteď nevím jak, ale snažila jsem se fakt hodně, abych znala konec a jsem ráda, že jsem si to dočetla. Nakonec se z toho vyklubala celkem dost kvalitní kniha, která je ale dost nedoceněná, proto ji koupíte ZDE za celkem ironickou cenu, ale stojí za to mít jí v knihovně.
Na závěr vám sem dávám trailer na filmové zpracování :)

Moje hodnocení: 8/10

CLEA

Knižní divnosti aneb mé zvláštnosti chování, co se týče knih

1. Poznáte mě na první pohled v MHD, nebo i na ulici. Jakmile spatřím, že někdo třímá v rukou knihu, bystřím zrak, zrychluji a všelijak se nakrucuji (pod okatým maskováním typu zavázání si tkaničky) a se zrudlým obličejem (od toho úsilí) se snažím zaměřit, co dotyčný/á čte. Pokud se mi to povede a já si přečtu nadpis, buď uznale pokývám hlavou (četla jsem a byla to dobrá kniha) nebo se nesouhlasně zamračím (četla jsem, ale kniha dobrá nebyla) a nebo pozvednu jedno obočí, vytáhnu diář a knihu si zapíšu, abych si jí pak mohla pořádně prolustrovat (neznám a nečetla jsem, a když to čte někdo jiný, musím to číst taky).

2. Toto stále tak trochu patří k bodu jedna. Pokud někdo v tramvaji nebo i metru čte, knihu má rozevřenou a já mám (byť i nepatrnou) možnost (rozumějte skulinku) se mu dívat přes rameno, tak i když je to neslušné, nemohu se udržet a činím tak. Vážně. Čtu lidem přes rameno. Jako kdybych to dělala jediná. Ale dělám to s dobrým (a převážně sobeckým) úmyslem. Pokud mě těch několik ukradených řádků zaujme a já zjistím i název knihy, mohu si jí přečíst (a být šťastná a v duchu děkovat tomu někomu, pokud je dobrá). A navíc mi to slouží i pro pobavení, protože některé knížky jsou vážně zvláštní až divné (dokonce i víc, než mé knižní chování).

3. První, co mě u knih, kromě názvu, autora a obálky, zaujme, je vůně nebo puch. Miluju čichání ke knihám a miluju křídový papír, protože "voní" nejlépe. Kdybych mohla, tak si zakoupím tu knižní "vůni" a stříkám si to po všem, co vzdáleně připomíná papír. (Uznávám, že kdybych tak "voněla" já, asi by se se mnou tolik lidí nebavilo a možná by si i lidi v tramvaji odsedávali...)

4. Nikdy si nečtu dopředu, o čem kniha je. U většiny anotací mi totiž přijde, že prozradí až moc z děje knihy a já pak jen po celý děj čekám, kdy se ta událost, "deklarovaná" na přebalu, stane. Abyste si ale nemysleli, podobně divná jsem i u filmů, tam jediné, co chci vědět dopředu, je název filmu a občas i žánr.

5. Ztrácím záložky jako na běžícím pásu a nikdy mi nevydrží déle, než jednu knihu. Vlastně ani nepochopím, jak si někdo může číst a tu záložku (neztratit) nezničit. Já si s ní totiž vždy při čtení hraju. A pak také chudinky dopadají, jak dopadají. Já a záložky jsme se nenašli a asi ani nenajdeme.

A jaké jsou vaše knižní divnosti?

TZU