Knižní divnosti aneb mé zvláštnosti chování, co se týče knih

1. Poznáte mě na první pohled v MHD, nebo i na ulici. Jakmile spatřím, že někdo třímá v rukou knihu, bystřím zrak, zrychluji a všelijak se nakrucuji (pod okatým maskováním typu zavázání si tkaničky) a se zrudlým obličejem (od toho úsilí) se snažím zaměřit, co dotyčný/á čte. Pokud se mi to povede a já si přečtu nadpis, buď uznale pokývám hlavou (četla jsem a byla to dobrá kniha) nebo se nesouhlasně zamračím (četla jsem, ale kniha dobrá nebyla) a nebo pozvednu jedno obočí, vytáhnu diář a knihu si zapíšu, abych si jí pak mohla pořádně prolustrovat (neznám a nečetla jsem, a když to čte někdo jiný, musím to číst taky).

2. Toto stále tak trochu patří k bodu jedna. Pokud někdo v tramvaji nebo i metru čte, knihu má rozevřenou a já mám (byť i nepatrnou) možnost (rozumějte skulinku) se mu dívat přes rameno, tak i když je to neslušné, nemohu se udržet a činím tak. Vážně. Čtu lidem přes rameno. Jako kdybych to dělala jediná. Ale dělám to s dobrým (a převážně sobeckým) úmyslem. Pokud mě těch několik ukradených řádků zaujme a já zjistím i název knihy, mohu si jí přečíst (a být šťastná a v duchu děkovat tomu někomu, pokud je dobrá). A navíc mi to slouží i pro pobavení, protože některé knížky jsou vážně zvláštní až divné (dokonce i víc, než mé knižní chování).

3. První, co mě u knih, kromě názvu, autora a obálky, zaujme, je vůně nebo puch. Miluju čichání ke knihám a miluju křídový papír, protože "voní" nejlépe. Kdybych mohla, tak si zakoupím tu knižní "vůni" a stříkám si to po všem, co vzdáleně připomíná papír. (Uznávám, že kdybych tak "voněla" já, asi by se se mnou tolik lidí nebavilo a možná by si i lidi v tramvaji odsedávali...)

4. Nikdy si nečtu dopředu, o čem kniha je. U většiny anotací mi totiž přijde, že prozradí až moc z děje knihy a já pak jen po celý děj čekám, kdy se ta událost, "deklarovaná" na přebalu, stane. Abyste si ale nemysleli, podobně divná jsem i u filmů, tam jediné, co chci vědět dopředu, je název filmu a občas i žánr.

5. Ztrácím záložky jako na běžícím pásu a nikdy mi nevydrží déle, než jednu knihu. Vlastně ani nepochopím, jak si někdo může číst a tu záložku (neztratit) nezničit. Já si s ní totiž vždy při čtení hraju. A pak také chudinky dopadají, jak dopadají. Já a záložky jsme se nenašli a asi ani nenajdeme.

A jaké jsou vaše knižní divnosti?

TZU