Recenze: Žítkovské bohyně

Říkejte mi blesku. Uvědomuji si, že u ostatních ta recenze byla již dávno. A také si uvědomuji, že už je to dávno dávno u všech v knihovničkách. Ale tak, i já se k tomu ráda vyjádřím (ještě, že se nemusím nikoho dovolovat, by mi to všichni zakázali, určitě).

U anotace mi kniha nepřišla moc zajímavá. Zaujala mě hlavně tehdy, když jsem v knihkupectví obcházela obrovskou horu těchto knížek a ta hora byla lehce nakloněná, asi z toho důvodu, že si lidi knihu hodně brali. A to byl impulz, kdy mě zaujala. Abyste věděli, já recenze ostatních čtu až po tom, co nějakou knihu přečtu, nechci totiž vědět, co se v knížce děje, vlastně ani nechci, aby mi někdo, ač nevědomky, když si to dělám sama tím, že to čtu, podsouval vlastní názory. Takže jsem nevěděla, o čem je. A asi proto se mi tak líbila.

Tady je i anotace, pro někoho, kdo by byl ještě větší neznalec než já a anotace (narozdíl ode mě) čte:
"Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat — prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?
Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele — její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…
Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie."

A můj příběh toho všeho je, že jsem neodolala a kniha je teď má, a už je přečtená, ale ráda si ji přečtu klidně ještě jednou nebo dvakrát. Hodně dlouho jsem již knížku nehltala takovým způsobem od prvních několika řádků. Je tam vlastně všechno, co by si zvídavější čtenář mohl přát. S hrdinkou postupně odvíjíme velké tajemství jejího životního příběhu, ten je zajímavý, místy mrazivý a místy velice dojemný. Pasáže velmi zdařile vyvedeného životního příběhu Dory (hlavní hrdinky) jsou prokládány faktickými texty, kde se dozvíte spousty zajímavostí o kraji, kde bohování bylo součástí všeho a všech. Dojemná je i moudrost, která se za bohyněmi tyčí jako obrovksá hora. Autorka zajímavě rozvádí i nacistickou okupaci a ještě zajímavěji chování lidí v této době, a pak také nepohodlnost bohyní pro komunistický režim a občas úsměvné, mnohdy nesmyslné až smutné napadání těchto důležitých postav všech životů, které vznikly a žily v tom kouzelném kraji. Pokud mi něco vadilo, tak to občas byly opravdu dlouhé citace z různých archivů, ale to je jen malá piha na kráse.

Sumasumárum, já dostala, co jsem chtěla, má očekávání byla naplněna vrchovatě. Už vím, kam pojedu stanovat v létě. :)

Mé hodnocení: 9/10

TZU

Dlouhá pauza

Áno, áno, já vím. Dlouho jsem nic nepřidávala. A mám pro to úplně trapnou výmluvu toho, že nestíhám a nemám čas. Čas je drahocená věc. Už jste někdy přemýšeli o tom, kolik ho prospíme a kolik ho projíme a kolik ho zabijeme promarníme na facebooku? Já k tomu bohužel byla nedávno donucena, a když jsem odečetla čas, který budu pravděpodobně chodit do práce a ten, co se sama sobě budu věnovat v koupelně, zbylo mi přibližně 23 let života a to je prosím bez spánku a za předpokladu toho, že se dožiju sta let. Docela síla, že? Taky jste teď ve stresu, že jste se nenaučili jezdit na koni a možná to nestihnete?

A co z toho plyne? Za prvé to, že svým časem bychom měli šetřit, věnovat ho tomu/těm, kteří nám za to stojí. Pak bychom jím ani neměli plýtvat a měli bychom se o sebe starat, těch sta let by bylo fajn se dožít a spoustu toho stihnout. A také, najít si práci, která nás nebude ubíjet, ale naopak, která nás bude bavit (a je mi jasné, že si teď myslíte, tý se to řekne anebo je nějaká chytrá, pff... ale věřte mi, já z toho mám tak trošku depresi ještě teď!).

Takže vzdělávejte se, čtěte, choďte na sluníčko, běhejte, jednou týdně skočte s někým z nejbližších na kafíčko a užívejte si. Není to jen o tom, co se vám postaví do cesty, ale i tom, jak se (to) přijmete a jestli se rozhodnete, že budete spokojení a šťastní. Ono i takové rozhodnutí dělá své. A už bych mohla přestat mluvit jako slovník skřížený s nějakou sluníčkovou knížkou, že?

A má výmluva se v tuto chvíli stala lichou. Nebojte ale, budu se to tu snažit krapítek více rozjet, až se naučím, jak neplýtvat svým časem (a upřímně věřím, že se mi to podaří - už zase zním jako jedno velké klišé, přestávám, slibuji!).

Tak hodně času a hodně síly! :) Příští článek už bude o knížkách, vážně! ;)

TZU

Recenze: Opilé povídky

Tak jsem tady zas! A opět se hlásím s recenzí, tedy s přečtenou knihou. Tentokráte je to těžší klasický kalibr. Jdu si tak po obchodě a v tu chvíli mě zaujmou! Oranžový obal, zvláštní název... jsou mé. A o čem mluvím? O Opilých povídkách. Nakladatelství Mladá fronta vydalo tuto zvláštní sbírku povídek, kde figurují známí i neznámí ruští autoři.

A proč opilé? Jednoduše proto, že ve všech povídkách se potkáte s alkoholem, ať už vystupujícím pod pláštěm šprýmaře nebo i obrovského nechutného démona stravujícím všechny, které pohltí.
Nebudu jednotlivě rozebírat všechny povídky, některé jsou smutné, některé veselé, některé jsou nechutné a některé zkrátka neuvěřitelné. Ráda bych ovšem vypíchla jednu z povídek, a to od Arkadije Averčenka, její název je Dvojník. Musela jsem se smát, když jsem jí četla a konec rozhodně také stojí za to. Do města totiž za tetičkou přijede její nezvedený synovec. Je to šprýmař a rád si dělá z ostatních legraci. A brzy zjistí, že v městečku je mu náramně podobný jeden bohatý a všude známý inženýr, A tak synovec utrácí, pije, přemluví milenku, aby se k němu nastěhovala (tedy, né k němu, ale k panu inženýrovi), i když ví, že pan inženýr má doma i manželku, načež se v místní hospůdce tak opije, že zanechá panu inženýrovi obrovskou sekyru a sám si řekne, že je toho akorát tak dost. Ráno se vypraví k vlaku, tam si ještě chvíli hraje na inženýra, jenže, jeho dvojník má i své stinné stránky, a tak mu vlepí pěknou facku jeho protihráč v kartách z minulého týdne. A milému synovci se najednou neodjíždí tak lehce...
 Nevím, čím to je, ale Rusové dokáží člověka opilého popsat tolik způsoby, že by to vydalo na daleko delší knihu než tuto, 250 stran, tlustou.

A teď, co říká anotace: "Výbor povídek z ruské staré i nové klasiky čtenáři představuje vrcholy prozaického ztvárnění opilosti, opilců a alkoholového opojení ve všech podobách. Setkáme se zde s postavami nejen ovíněnými či s lehkou špičkou, ale také zpitými pod obraz, s hrdiny, kteří v deliriu spatří věci nevídané, s postavami na večírcích zábavných i takových, kde se chlastá jako o život. Pokaždé jde ovšem o literárně vytříbené a skvostné texty předních ruských autorů."

Pokud máte chuť na něco odlehčeného a zajímavého, směle do toho!. Nesmíte to ovšem číst jako já včera, když jste zrovinka v půlce povídky o deliriu tremens a pod vámi v metru sedí opilec, u svých nohou má nazvraceno a na čele zaschlou krev, jak s sebou někde praštil, navíc to z něj táhne i na dva metry, bleh! Já se u toho bavila i občas bědovala (ano, občas to u knih dělám). Rozhodně je to ale výbor povídek, co dělá autorům čest a povídky jsou typicky ruské. Nejsem žádný rusofil, ale jakožto klasiku vřele doporučuji! Třeba zjistíte, že jste toho o opilosti věděli vážně málo (jako já). A nebo objevíte autora, který vás zaujme.

Mé hodnocení: 8/10

TZU

Recenze: Odvážní a čekatelé

Tak i ke mně se dostala tato vcelku nová (rozumějte nově vyšlá) kniha. A jsem docela ráda, že jsem si jí přečetla, i když... znáte to... přehnaná očekávání... no, ale nebudu předbíhat.

Není u mě typické, abych si předem o knížce moc zjišťovala, vlastně si ani nečtu moc anotace, protože to je jako s filmem, když se mi prozradí děj, už mě to pak tolik nebaví, ale spíš nudí. Jenže u této jsem to udělala. Jedna z "lákaček" tvrdila, že se toho spousty dozvíme o chemické fyzice, což je obor, který studuje hlavní hrdinka. A já tomu naivně věřila.
Ale teď ke knize, v anotaci se dočtete:

„Ingrid, studentka oboru chemická fyzika, si neví rady s láskou. Na tom by v jejím věku nebylo nic neobvyklého, ona se však zamilovala do ženy, která je ke všemu o víc než dvacet let starší.

Řadu měsíců zápasí s touhou projevit ženě náklonnost, zároveň ji ale vyčerpává „přízeň“ neúnavného ctitele docenta Madnarovského. Ten studentku pronásleduje s posedlostí šílence... “

A pokud je na knížce něco opravdu pěkného, tak je to obálka, posuďte sami:

A teď pěkně od začátku. Jak už jsem avizovala, o chemické fyzice se nedozvíte zhola nic, což mě lehce překvapilo a lehce zamrzelo, když je to už v anotaci tak nějak "otloukáno o hlavu". O čem se lze ale dozvědět, je stalking. Autorka ho rozhodně pojala naturalisticky a až agresivně. Vykreslení hlavní hrdinky mi přišlo umělé a rádoby napínavší (ani nevím, jestli je to běžné slovo, když tak pardon) čtenáře. Jenže, tím je naše nemilá hlavní hrdinka nijaká a divná. Skoro jako by si libovala v tom, co se jí dělo/děje.

O tom, jak mě Ingrid rozčilovala svou sebelítostí a neschopností svědčí i to, že jsem daleko raději sledovala, jak se vyvíjí vedlejší postavy, a že tam alespoň nějaký vývoj byl. 

Sledujeme lásku, na různých úrovních, hlavní dějová linka nás vede po ose Ingrid a jejího spolužáka Kryštofa, který je do ní beznadějně zamilován a docenta Madnarovského, který jí naopak bez přestání pronásleduje a ztrpčuje život. Ingrid je zamilovaná do své učitelky, které je přezdíváno Marylin a nedokáže se s tím nijak vyrovnat, Kryštof se jí snaží chránit, naznačuje jí, co k ní cítí, ale Ingrid se brání jak té jeho "záchraně", tak i jakékoli jiné pomoci.

Já si nedovedu představit, že bych byla v podobné situaci, asi to není nic jednoduchého, ale asi bych to jen útrpně nesnášela a snažila bych se s tím něco dělat. Jsem ale samozřejmě ráda, že jsem se s podobným problémem nesetkala.

Sečteno a podtrženo, mám z knihy smíšené pocity. Četla se dobře, přečteno jsem to měla asi za den, ale chybí mi větší propracovanost hlavní hrdinky a vlastně i Kryštofa. Docent Madnarovský byl postavou kterou jsem si naopak užívala, spolu s těmi dalšími vedlejšími.

Za sebe doporučuji, myslím, jak jsem tak procházela recenze, že jsem jedna z mála, které se na této knize něco nezdá. Určitě vás to donutí se nad celým problémem, který je zde nastíněný zamyslet a popřemýšlet, co byste na místě hrdinky udělali vy.

Mé hodnocení: 6/10

TZU