Recenze: Opilé povídky

Tak jsem tady zas! A opět se hlásím s recenzí, tedy s přečtenou knihou. Tentokráte je to těžší klasický kalibr. Jdu si tak po obchodě a v tu chvíli mě zaujmou! Oranžový obal, zvláštní název... jsou mé. A o čem mluvím? O Opilých povídkách. Nakladatelství Mladá fronta vydalo tuto zvláštní sbírku povídek, kde figurují známí i neznámí ruští autoři.

A proč opilé? Jednoduše proto, že ve všech povídkách se potkáte s alkoholem, ať už vystupujícím pod pláštěm šprýmaře nebo i obrovského nechutného démona stravujícím všechny, které pohltí.
Nebudu jednotlivě rozebírat všechny povídky, některé jsou smutné, některé veselé, některé jsou nechutné a některé zkrátka neuvěřitelné. Ráda bych ovšem vypíchla jednu z povídek, a to od Arkadije Averčenka, její název je Dvojník. Musela jsem se smát, když jsem jí četla a konec rozhodně také stojí za to. Do města totiž za tetičkou přijede její nezvedený synovec. Je to šprýmař a rád si dělá z ostatních legraci. A brzy zjistí, že v městečku je mu náramně podobný jeden bohatý a všude známý inženýr, A tak synovec utrácí, pije, přemluví milenku, aby se k němu nastěhovala (tedy, né k němu, ale k panu inženýrovi), i když ví, že pan inženýr má doma i manželku, načež se v místní hospůdce tak opije, že zanechá panu inženýrovi obrovskou sekyru a sám si řekne, že je toho akorát tak dost. Ráno se vypraví k vlaku, tam si ještě chvíli hraje na inženýra, jenže, jeho dvojník má i své stinné stránky, a tak mu vlepí pěknou facku jeho protihráč v kartách z minulého týdne. A milému synovci se najednou neodjíždí tak lehce...
 Nevím, čím to je, ale Rusové dokáží člověka opilého popsat tolik způsoby, že by to vydalo na daleko delší knihu než tuto, 250 stran, tlustou.

A teď, co říká anotace: "Výbor povídek z ruské staré i nové klasiky čtenáři představuje vrcholy prozaického ztvárnění opilosti, opilců a alkoholového opojení ve všech podobách. Setkáme se zde s postavami nejen ovíněnými či s lehkou špičkou, ale také zpitými pod obraz, s hrdiny, kteří v deliriu spatří věci nevídané, s postavami na večírcích zábavných i takových, kde se chlastá jako o život. Pokaždé jde ovšem o literárně vytříbené a skvostné texty předních ruských autorů."

Pokud máte chuť na něco odlehčeného a zajímavého, směle do toho!. Nesmíte to ovšem číst jako já včera, když jste zrovinka v půlce povídky o deliriu tremens a pod vámi v metru sedí opilec, u svých nohou má nazvraceno a na čele zaschlou krev, jak s sebou někde praštil, navíc to z něj táhne i na dva metry, bleh! Já se u toho bavila i občas bědovala (ano, občas to u knih dělám). Rozhodně je to ale výbor povídek, co dělá autorům čest a povídky jsou typicky ruské. Nejsem žádný rusofil, ale jakožto klasiku vřele doporučuji! Třeba zjistíte, že jste toho o opilosti věděli vážně málo (jako já). A nebo objevíte autora, který vás zaujme.

Mé hodnocení: 8/10

TZU